Dobrovický strop a jeho restaurování

V letech 1953 až 1954 byl na Švihově instalován valdštejnský renesanční strop původem ze zámku Dobrovice. Od 90. let 20. století probíhalo jeho restaurování. Nyní jej ukážeme po letech opravený a kompletní.

Dobrovické renesanční stropy na Švihově

Psal se čtvrtý den měsíce ledna roku 1952, když nákladní auto ze středočeského kraje přivezlo na nádvoří hradu Švihova neobvyklý, velmi cenný náklad. Nově prohlášenou státní kulturní památku. Josef Pilka, mnichovohradišťský okresní inspektor Národní kulturní komise, dostal příkaz dopravit sem vzácné renesanční stropy, které dosud odpočívaly rozebrané po mnoho desítek let v sýpce valdštejnského zámku Bělá pod Bezdězem.

Stropy ještě počátkem 19. století zdobily jiný ze zámků v majetku Valdštejnů, Dobrovici u Mladé Boleslavi. Zde stropy zhotovila malá umělecká kolonie, pracující mezi lety 1578 – 1581 na výzdobě nově vystavěného zámku Jindřicha z Valdštejna. Dobrovickými zdmi tehdy vál čerstvý vítr renesance. Jindřich inklinoval k protestantismu, což ovlivnila nejspíš i jeho studia v evangelických částech Německa. Neměl příliš rád vládnoucí Habsburky, nádherný strop v Císařské či Kamenné síni se stal svého druhu provokací, kterou mohli pochopit jen zasvěcení. Malované čtvercové desky, představují výjevy z historie starověkého Říma, jak je sepsal antický historik Titus Livius. Zdůrazňují republikánskou svobodu Římanů a porážku královského rodu Tarquiniů i všech nepřátel Říma. Jednalo se snad o narážky na svobodu vyznání i osobní svobody evangelíků v Českých zemích a jejich odpor vůči vládnoucí přísně katolické monarchii Habsburků? Na tuto otázku by nám dnes dokázal přesně odpovědět snad jen Jindřich z Valdštejna nebo jeho syn Henik, za kterého byla výzdoba dobrovického zámku i jeho stropů dokončena.

Během 18. století význam dobrovického sídla upadal. Počátkem 19. věku získal Dobrovici Karel Anselm Thurn-Taxis. Kdysi honosné zámecké stavby se po roce 1831 mění ve výnosný cukrovar. Mezi lety 1832–1833 došlo ke zboření zámecké kaple a v polovině 60. let 19. století další úpravy zámku pro cukrovarnické potřeby zasáhly i reprezentativní místnosti s kazetovými stropy a nástěnnými výmalbami.

Vzácné renesanční stropy byly sňaty někdy mezi lety 1864–1866. Valdštejnům však osud stropů, zdobených jejich rodovými erby, nezůstal lhostejný. Podařilo se jim rozebrané stropy od Thurn-Taxisů získat. Majitelem Dobrovice tehdy byl Hugo kníže Thurn-Taxis, od něhož se snažil na základě doporučení svého stavitele Antona Wendera demontované stropy získat Arnošt František hrabě z Valdštejna. Písemná komunikace mezi oběma šlechtici je doložena od léta 1864.

Jedním stropem, zbaveným však většiny původní barevnosti, Valdštejnové ozdobili jídelnu svého sídla v Mnichově Hradišti (kolem roku 1872) Další strop věnovali v roce 1930 městečku Dobrovici k umístění do slavnostní síně tamější radnice. Ostatní stropy čekalo uložení na téměř osm desetiletí ve valdštejnské zámecké sýpce v Bělé pod Bezdězem. Nebylo to právě ideální místo. Kromě nevhodných klimatických podmínek do objektu také zatékalo.

Když se na konci 40. let 20. století připravoval zestátněný hrad Švihov ke zpřístupnění veřejnosti, nesl na svých bedrech architekt a památkář Břetislav Štorm velmi obtížný úkol. Byl pověřen nejen obnovou pozdně gotického Švihova, ale také navržením jeho prohlídkové trasy a expozice. Dnešní taneční sál švihovského hradu představoval obzvlášť náročný úkol. Dělníci vybourali zazdívky původních okenních špalet, minulost sálu coby sýpky dnes připomínají již pouze úzká větrací okénka zachovaná v jednom z koutů rozlehlé místnosti. Krov nad tanečním sálem byl zásadně poničen. Jak prozradila architektonická analýza, kdysi tu býval renesanční kazetový strop, který se ale nedochoval.

Břetislav Štorm si vzpomněl na dobrovický poklad uložený v Bělé. Nicméně, podobné přemístění stropu do zcela jiné lokality nebylo ani na prahu 50. let právě obvyklým rozhodnutím. Památkáři tradičně ctili pravidlo uchovat památku pokud možno v místě jejího vzniku. Novou instalaci na Švihově však Břetislav Štorm podpořil následujícími argumenty. Důležitá byla časová shoda vzniku výzdoby švihovského jižního paláce s velkým sálem hradu[BK1] , kterou odborníci tehdy datovali do roku 1520. Dobrovický strop byl dokončen v roce 1581. Ve velkém sále na Švihově byla původní renesanční výmalba zachována pouze fragmentárně, takže nehrozila „kolize“ mezi výtvarným vyzněním místnosti a stropu. Velmi podstatným argumentem se stal i podobný rozměr dobrovického stropu, jehož instalace byla nakonec i ekonomicky výhodnější než pořizování stropu zcela nového. Navíc vedla instalace k záchraně cenné historické památky. Dobrovický strop byl po přenesení do velkého sálu na Švihově zkrácen pouze o jedno pole na obou kratších stranách a část výplní s groteskovou výzdobou. Nebyly osazeny pouze čtyři malované kosočtverečné desky s alegorickými postavami, které dnes návštěvníci spatří vystavené v pokladně hradu. Plány na obnovu švihovského velkého sálu vypracoval počátkem 50. let minulého století tehdejší Stavoprojekt, přípravy samotné instalace dobrovického stropu v obnoveném sále se ujal ing. arch. Josef Bušek ze Státního ústavu pro rekonstrukci památkových města a objektů. Restaurováním malovaných kazet stropu i jeho základní kostry byla pověřena akademická malířka a restaurátorka Milada Zbíralová, kterou čekala náročná práce z velké míry právě na Švihově. Tehdy zde ovšem neexistovalo odpovídající zázemí, takže restaurátorka prováděla veškeré práce ve velmi drsném prostředí uprostřed studeného hradního zdiva. Ani času na zrestaurování stropu nebylo dostatek. Práce na obnově stropu byly započaty 27. ledna 1953 a trvaly bezmála 230 pracovních dní.

V roce 1954 vyšel odborný časopis Zprávy památkové péče, jehož podstatná část je věnována obnově a zpřístupňování Švihova i restaurování přeneseného stropu. Je zde zmínka, že Josef Pilka v roce 1952 převezl na Švihov z vlastní iniciativy ještě další dva z dobrovických stropů, původně uložených v bělské sýpce. Na Švihově se tak měly ocitnout celkem tři stropy. Uvádí se, že druhý strop (původně z dobrovického Královského sálu, zvaného též Vévodská síň) byl původně vyhodnocen jako nikam se na Švihově nehodící, a to kvůli rozměrům a konstrukci. Toto stanovisko se opakuje ve vyjádření památkářů ještě na konci 70. let. Nenainstalované stropy pak odpočívaly pro změnu v hradním depozitáři, rozměrnější části pak ve zdejší sýpce. Některé díly stropu byly ovšem později identifikovány rovněž v depozitáři plaského kláštera. V roce 1978 proběhla revize stavu stropů rozložením jeho částí na hradním nádvoří a prověřila tak jejich kompletnost. Z dnešního hlediska lze říci, že depozitáře Švihova schraňují jeden kompletní dobrovický strop a směs několika dalších neosazených částí a pravděpodobné části ostatních kazetových stropů ze čtyř reprezentativních místností prvního patra dobrovického zámku, které byly kdysi uloženy ve valdštejnské sýpce v Bělé. Ve zprávách památkářů z konce 70. let minulého století se opakují úvahy o možné instalaci jednoho ze zbylých stropů buď na renesančním zámku v Kaceřově, který tehdy plzeňské památkové středisko spravovalo, nebo na dalším západočeském renesančním skvostu, jímž je zámek v Horšovském Týně. Po sametové revoluci se ovšem situace radikálně změnila. Zrestituovaný Kaceřov se ocitl mimo hru. A naopak, počátkem 90. let již památkáři počítají s instalací dalšího ze stropů do zatím nezpřístupněného sálu v severním paláci švihovského hradu. I zde můžeme vystopovat jistý vývoj názorů. Nově vystavěná cihlová příčná zeď sál rozdělila na menší a větší část. Další ze stropů měl ozdobit část menší. Spíše mělo jít o zavěšení některých dochovaných dílů stropu na jinak novou stropní konstrukci. Někdy okolo roku 2000 však došlo k pozastavení zahájených prací. Fakt, že se podařilo dohledat další části druhého z dobrovických stropů, ovšem otevřel zcela nové možnosti jeho prezentace. Vyšlo najevo, že instalace celého stropu by nyní byla možná ve větší ze dvou částí sálu. To je zároveň posledním plánem na reinstalaci druhého z dobrovických stropů, přemístěných v polovině 20. století na Švihov. Dobrovickému stropu z tamější Vévodské síně dominuje kosočtvercový útvar s rozměrným valdštejnským erbem. Další, menší kosočtvercové útvary, vyplňují kvalitativně odlišné řezby znázorňující čtyři evangelisty: svatého Marka (čtoucího rozevřenou knihu, u nohou světce odpočívá jeho atribut lev), Matouše (sedícímu evangelistovi přináší okřídlený anděl svitek Písma), Lukáše (čtoucího rozevřenou knihu položenou na stole, s atributem býka u nohou) a Jana (zapisujícího text svého evangelia do rozevřené knihy, u nohou mu odpočívá jako atribut orel). Od 90. let s přestávkou asi dvou dekád pracuje restaurátorská firma akademického malíře a restaurátora Josefa Čobana na již nainstalovaném stropě v tanečním sále švihovského hradu. „Musím smeknout před prací našich předchůdců v 50. letech“, konstatuje pan Čoban, „bez dnešních možností, přístupů k informacím v zahraničních archivech apod., dokázali strop zrestaurovat, usadit a vyhodnotit i popsat velmi úctyhodným způsobem.“ Jeho dcera Hana Čobanová na základě dílčích zjištění historičky umění Milady Lejskové – Matyášové z 50. let 20. století dohledala řadu grafických předloh, ze kterých kdysi malíři zdobící strop tanečního sálu vycházeli. Šlo například o díla věhlasného norimberského kreslíře a grafika Virgila Solise, jeho žáka a společníka Josta Ammana či antverpského malíře Franse Florise staršího. Restaurátoři také potvrdili, že čtvercové kazety vycházejí z ilustrací k renesančnímu vydání Dějin města Říma antického autora Tita Livia. Tuto knihu bezpochyby znal a nejspíš i vlastnil jak Jindřich z Valdštejna, majitel dobrovického zámku a objednavatel výzdoby, tak jeho syn Henik. Liviova kniha nechybí ani v rozsáhlé valdštejnské knihovně, dnes dochované na zámku v Mnichově Hradišti. Zdá se, že dobrovické stropy, přenesené na hrad Švihov ještě přinesou nejedno překvapení. Nahlédnout pod roušku jejich tajemství umožnila přednáška Hany Čobanové přímo na Švihově během mezinárodních dní Evropského dědictví 19. Září 2020.

O čem vyprávějí desky stropu v tanečním sále švihovského hradu?

Traduje se pověst, že mělká voda zanechala na souši plovoucí korýtko, v němž byli chlapci odloženi; tu prý žíznící vlčice z okolních hor zaměřila svůj běh po dětském nářku. Podala dětem tak krotce svislá vemena, že pastýř královského dobytka ji zastihl, jak jazykem olizovala tyto děti. On je dal do stájí své manželce Larentii, aby je vychovala. Někteří se domnívají, že Larentii říkali mezi pastýři „vlčice“, což je totéž co nevěstka, protože každému dávala své tělo; odtud prý vzešla ona podivuhodná pověst.

Tak popsal římský spisovatel Titus Livius někdy kolem roku 27. př. n. l. ve své knize Ab Urbe condita libri CXLII – Dějiny od založení Města (starověkého Říma) jeden z výjevů, který zdobí renesanční kazetový strop v tanečním sále hradu Švihova. Monumentální spis se dochoval asi jen z jedné čtvrtiny, přesto ovlivnil nejen řadu dalších antických autorů, ale třeba i básníky Danta Alighieriho nebo Petrarcu. S rozšířením knihtisku se Liviovy Dějiny dostávaly i do šlechtických knihoven, kde podněcovaly obrazotvornost majitelů. To byl zřejmě i případ Jindřicha z Valdštejna, který sňatkem s Annou z Vartenberka získal roku 1558 malou tvrz Dobrovici, ležící nedaleko Mladé Boleslavi. Z tvrze vybudoval renesanční zámek, na němž se také usídlil. Na zámku pak pracovala malá umělecká kolonie, která se zřejmě podílela i na výzdobě vyřezávaných stropů. Proč si pan Jindřich vybral k vyzdobení rozlehlé Kamenné či též Císařské síně dobrovického zámku právě motivy z Liviových Dějin? Milada Zbíralová, malířka a restaurátorka, která se stropu věnovala v 50. letech 20. století po jeho reinstalaci na vodním hradě Švihově, spolu s památkářkou Vlastou Dvořákovou vyslovila domněnku, že výběr témat mohl ovlivnit Jindřichův příklon k protestantismu, stejně jako jeho protihabsburské postoje. Vybraná témata z Liviovy historie Říma totiž ilustrují i boj republikánů protikrálovskému rodu Tarquiniovců, kteří potlačovali osobní práva Římanů a zrádců. Byl tedy strop jakýmsi skrytým politickým vzkazem přirovnávající uzurpátorské a zpupné Tarquiniovce k Habsburkům? Tzv. historické malby na nástropních kazetách přibližují i další příběhy z Liviových Dějin, které jako by nás vracely do školních hodin dějepisu. Král Numa Pompilius, panující Římu po Romulově smrti, dal Městu zákony. Trhání těla zrádce Metia mezi vozy taženými koňmi bylo varováním nespolehlivým spojencům Říma. Sebevražda Lukrécie patří k ústředním příběhům o vzniku Římské republiky. Zkažený Tarquiniovec, člen královského rodu, přiměje násilím ctnostnou Lukrécii, manželku římského šlechtice a bojovníka, aby se s ním vyspala. Lukrécie, neschopná unést svou pohanu, vše prozradí jak svému otci, tak manželovi, načež se probodne ukrytou dýkou. Její mrtvé tělo, vynesené na tržiště, se stane příčinou lidové vzpoury. Tarquiniovci jsou vyhnáni, vzniká Republika. Římané si budou vládnout sami. Poprava zpupných Tarquiniovců ilustruje první boje Republiky proti snahám o restaurování starých poměrů. Římská mládež ze šlechtických rodin je nespokojená, že přišla o privilegia daná přátelstvím s Tarquinii a chystá spiknutí, které je však vyzrazeno. A někteří z římských otců musejí poté vyřknout ortel nad svými syny, kteří chtěli zradit Republiku. Gaius Mucius Scaevola (Levoručka) klade svou pravou ruku do ohně, aby etruskému králi Porsenovi, obléhateli Říma, dal po vyhnání Tarquiniovců najevo, že pro hrdého republikána tělo neznamená víc než svoboda a sláva. Podle legendy odhodlání Římana na krále zapůsobilo a raději odtáhl. Že pravý Říman miluje svoje město nadevše, prozrazuje i další z malovaných příběhů, Horacius zabíjí sestru. Když měl Řím bojovat s městem Alba Longou o nadvládu nad Latinskými osadami, dohodli se králové obou měst, že postaví proti sobě bratry, trojčata, srovnatelné věkem i silou. A tak tři Horaciové z Říma stanuli proti albalongským Curiatiům. Hned při prvním střetu ovšem dva z Horatiů padli a zbylý bratr se dal na útěk. Byla to však léčka, kterou rozdělil zraněné bojovníky z Alba Longy, aby je pak jednoho po druhém zabil. Do jásotu vítězných Římanů ovšem zazněl ženský pláč. Horatiova sestra byla zasnoubena s jedním z Curiatiů. Rozezlený bratr ji proklál mečem s výkřikem: „Kéž napříště zhyne každá Římanka, která nad hrobem nepřítele své slzy roní!“ Velkodušnost vojevůdce Publia Cornelia Scipiona, zvaného s ohledem na válečnické úspěchy v Punských válkách „Africanus, “ ilustruje deska, nazvaná Scipio odmítá cizí snoubenku. Livius líčí, jak Scipionovi jeho vojáci přivedli nádhernou zajatkyni coby válečnou kořist. Když však Scipio užaslý dívčinou krásou zjistil, že je zasnoubena s iberským náčelníkem Alucciem, neprodleně ji k němu poslal i s výkupným, které nabídli dívčini rodiče. Jeden z největších válečníků starověku tak prokázal i svoji šlechetnost. Nechybí ovšem ani příklad nepřítele hodného úcty jako vyobrazení velkého kartaginského vojevůdce Hannibala, který ovšem při mírovém jednání s vítězným Scipinonem musí spolknout hořkou pilulku podmínek, které osudově oslabí Kartágo. Příběh bájné fénické královny Dido, zakladatelky Kartága, zamilované do bájného Trójana Aenea, odhaluje kořeny nesmiřitelné nenávisti mezi někdejší kartaginskou říší a jejím konkurentem, Římem. Poslední ze zachovalých kazet s čitelnou historickou malbou vypráví o Marciusovi, kontroverzním skvělém vojevůdci, zachránci Říma před Germány, ale průměrném, zato však velmi krvavém politikovi, který jako římský konzul učinil z násilí a krveprolití běžnou součást politiky. Vyobrazení znázorňuje Marciusův návrat z vyhnanství a vojenské tažení proti Římu, aby jej vyrval z rukou diktátora Sully, který se sám zmocnil Města silou. Protože strop nemá dominantní střed a desky na něm byly i za renesance umístěny zřejmě ve stejném směru, jak to vidíme i dnes, můžeme si představit, že z každého místa si hosté mohli prohlížet některou ze scén a vést o ní více či méně zasvěcené debaty. Jindřichova studia zřejmě připomínají alegorická vyobrazení Sedmi svobodných umění. Můžeme obdivovat ženské postavy, představující zde základ středověkého a vlastně i renesančního vzdělávání. Trivium zde zastupují Gramatika vyučující malého chlapce pomocí knihy, Rétorika se spisem slavného antického řečníka Cicerona a Dialektika. Pokročilejší kvadrivium pak znázorňuje Aritmetika s psací tabulkou a matematickými knihami, Geometrie vyměřující kružidlem plochu na zemském globu, Hudba hrající na klávesový nástroj a Astrologie, jejíž pravý prs tvoří Slunce, levý Luna, zatímco šaty má na hrudi poseté hvězdami. Opírá se nenuceně o nebeskou sféru. Neméně zajímavé jsou ctnosti se svými atributy: Spravedlnost s nezbytným mečem a váhami, Statečnost, pevná jako sloup a oplývající lví modrostí, Mírnost, která opatrně odlévá víno z měchu do pohárku, Víra, nabízející z obnaženého prsu pravé duchovní mléko, třímající v pravé ruce kalich a hostii, levicí pak Kristův kříž. Dále Láska k bližnímu, opatřená třemi hrajícími si dětmi, neboť má přece trojnásobnou moc, Trpělivost s rukama překříženýma na prsou a beránkem po boku, Cudnost, bdělá jako ostražitý čáp, stojící na jedné noze, aby nemohl v bdělosti polevit, Rozvážnost, neustále se zkoumavě prohlížející v zrcadle nikoliv z marnivosti, ale aby mohla napravovat své chyby a Naděje s rukama sepjatýma k modlitbě a očima upřenýma k nebi. Ostatní výplně mezi deskami pak rozehrávají fantaskní obrazce renesanční grotesky, nechybějí skřítci, opičky, jednorožci, ptáci, ale třeba i nazí andílci, kteří představují neřesti. V každém případě unikátní strop, jehož restaurování se v letošním roce chýlí ke konci, nabízí velmi zajímavou a mnohovrstevnatou výpravu do duše našich renesančních předků.